AKHENATON: „LA FACE B“ (STRANA B)

Nořím se do hloubky rytmu jako útočná chobotnice

všichni mí kolegové blázní a hudba začíná zapáchat

smrádkem, co je dost nechutnej jako starej plesnivej hangár

protože rap se zrodil jako pokec v jeskyni a né v nočních klubech 69, chápete?

LAI posbírají tvoje zbraně DJů z tvýho fochu

hoďte nějaké taneční rytmy po floutcích, co je nedostali

udeřte mě s nabušeným rytmem, odříkaný rytmus

v mnoha aspektech – když si seženu novou kazetu

jen aby mě pobavila – žádné švitoření ptáků, žádnej sýr

přímočará zkáza, beru si mikrofon, abych jí přizabil

a dovolte mi, abych vám řek, že můj styl je

víc zpochybňován než pojišťovna UAP 

každou vteřinu skvělá technika, kámo, spoušť pušky

v krizovém plánu Orsec

hotovo – buďte bez starosti – předpisy jsou stanoveny

rap tady zůstane celé věky

buď pochválena památka, toho, co odešlo a co bylo jedinečné

je stále znepokojující vidět, kolik lidí zahynulo pro lásku k této hudbě

kombinaci nástrojů, scratchů, samplů

najdete na straně B, že hip hop může být pozorovaný jako vrcholný

Cut Killere, tady máš prostor, chop se scratchů,

ukaž jim, jak se s tím správně zachází

{Refrén:}

Zahrajte si opačnou stranu – stranu B

tohle je strana B – strana B

Chill dostal svou první příležitost právě na straně B

Zase u vás tyhle zvuky vyvolají rachot a rozmašírují vám repráky

tohle je to pravé, žádnej zmetek, nové barvy pro vaše zájemce

někteří uvěří Balladurovi, někteří, co prohlásí Pasqua (= oba jsou politiky z pravého křídla)

FAF je šíleně zblblá politika, Akhenatonovo věci se razantně uchytí

vybral jsem si několik instrumentálek ze starejch desek

jak bylo řečeno, od Majid Mourad a jeho bratra Razi

taky od Houari, to bylo v létě 85

v centru města Marseille jste mohli zaslechnout střelbu, bylo to příšerné

schody budovy burzy, čvrť Belsunce

Carmes, Panier, tam to všechno začalo

mladí lidé měnili kola za GTI

takhle vznikl styl zlobivých hochů z Marseille

barbarské příběhy každej večer

u baru nebylo nikdy pozdě na potyčky

jsi mladej, jsi král, nemáš strach z ničeho

dokud ti nějakej americkej námořník nenařeže na prdel

já jsem vážil 65 kg a on měl sto dvacet

padl jsem k zemi, přišel jsem o dva zuby

ale synku, jak jsem se mohl zasmát

pokaždé nás přepadli ilegální přistěhovalci ze čtvrti

a teďko žiju klidně

pořád ve stejném městě, ale už nedělám hlouposti

dostal jsem se na stranu A, mám svoje renomé

ale člověče, jak já zbožňuju napětí, které najdeš na straně B

Zahrajte si opačnou stranu – stranu B

tohle je strana B – strana B

Chill dostal svou první příležitost právě na straně B

Vykládám texty horlivě do mikrofonu

my jsme jako Attila hun (= Bič boží) a jeho hordy, připraveni k drancování

miluju a respektuju umělce, které sampluju jako šílenej

vinyl je moje velké nutkání, tak na CD vám seru!

jestli mně bylo umožněno nastoupit do rapového průmyslu

tak to všechno díky straně B na desce, novinkám

vesměs sarkastickým, texty hodit na vinyl

nejvíc jen pro 100 lidí, ale to bylo na tom krásné!

byl jsem ochoten mluvit o lásce na stranu A

ale to není strana, o kterou se zajímám

já jsem z opačné strany vlivu

strany, která čerpá z temné průbojnosti

požaduju po této zemi důstojnost pro moje náboženství

a dřív nebo později na mě budou zírat s otevřenou pusou

popletení, zmatení, protože si sami vybrali, že ignorují nabušenou stranu B

Zahrajte si opačnou stranu – stranu B

tohle je strana B – strana B

Chill dostal svou první příležitost právě na straně B

*

„Je mi smutno z toho, že zahradnické řemeslo vymírá. Odborníků s citem a pokorou k řemeslu je jako šafránu.“

ZAHRADY JAKO ZRCADLO SPOLEČNOSTI

Pochází ze staré tradiční zahradnické společnosti. Je k přírodě citlivý, mnohé o ní ví – rozumějí si. Zahradní architekt Ing. Zdeněk Sendler projektuje veřejnou i soukromou zeleň, radí, přednáší, a sbírá ocenění. A kritizuje nešetrné zásahy do společné krajiny. Prostě renomovaný a neotřelý odborník z Brna.

Vaše nejoblíbenější květina?

Je jich hodně, vyrůstal jsem v úžasných sklenících, z té doby je to eucharis grandiflora – líbenka noblesní. Tradiční bílá klasicistní květina, z níž se dělaly biedermeierovské svatební kytice. Měli jsme jich plný skleník, otec to s nimi uměl, vzpomínám na tu alchymii před květem! Mimochodem měla z ní svatební kytici anglická královna, stále mám líbenku v kategorii noblesních… V rodinných okrasných zahradách je to například kerria japonica. Tu měla babička na gruntu a máma jí neustále rozsazovala, nikdy nezapomněla připomenout: je krásná. Na volném prostranství mám rád kvetoucí louky s kopretinami, meze plné smolniček, okraje lesů s lupinami, suché stráně s diviznami. Mohl bych jmenovat ještě dlouho.

Jaký je trend v českých zahradách?

Netroufám si hovořit všeobecně o trendu, náš ateliér je založen na hodně osobním přístupu. Cílem je vytvořit prostory, které budou korespondovat s domem, okolím, budou psát vlastní příběhy, do kterých jsou zapojeni i majitelé. Máme snahu sjednotit v určité harmonii zahradní umění s přírodními prvky, někdy převažuje organizovanější architektura, jindy volnější pole působnosti v umu přírodní sukcese, je to opravdu individuálně měřeno.

Do kterého parku si s radostí sedáte?

Je jich hodně, ale některé jsou mírně privilegované. Jedu-li okolo Litomyšle, stavím se v Klášterní zahradě. Její realizace byla náročná a současně nezapomenutelná akce, která mi dala řadu osobních přátel. Udělat z pietního místa mezi kostely – z bývalých hřbitovů – prostor pro kochání se, který žije a má kouzlo, byla výzva!

Za tento projekt máte řadu ocenění i mezinárodní cenu ELCA Stavby se zelení – mimo jiné proto, že je prostor udržován.

Ač se ve městě střídají zastupitelé, přistupují k hotové veřejné zeleni citlivě a nemění její charakter. To je obrovská výhoda. Alespoň v Litomyšli! Běžné to ale není. Upřímně řečeno, řada věcí, jež jsme tam realizovali, by už nyní udělat nešla nebo jen obtížně… Dnešní byrokracie pošlapává mnoho dobrých nápadů, které mají nadčasovou vizi a jsou neotřelé.

Radnice skrblí a parky jsou finanční zátěž, což je v kontrastu s touhou zkrášlovat města, vsi…

Každou realizací parku nebo úpravou veřejného prostoru neděláte městu nutně starost. Velmi záleží na autorově odhadu situace a volbě návrhu. Ne vše drahé a technologicky náročné musí být exkluzivní. I zde platí, že méně je více. Jak dobře autor vše vyhodnotil, se dá odhadnout až po několika letech. Tvorba zeleně je složitý proces s mnoha různými vstupy – autor je jako trenér či dirigent – a výsledek musí pasovat kompletně, dlouhodobě. Významnou roli hraje i zadavatel: pokud je osvícený, je to radost.

Když…

…moment, ještě se vrátím ke svým oblíbeným rostlinám. Mám rád také stromy, i z kategorie obyčejných! V poslední době hlavně ovocné, klasické, běžné tradiční odrůdy.

Ovocné stromy však vyžadují péči a do parku moc ideální ani nebudou.

V tomto případě se používají ovocné sterilní odrůdy, krásně kvetou, ale neplodí, nebo mají plody zakrslé. Záleží opět na řadě faktorů, kdy lze ovocné plodící stromy použít a kdy jsou vystaveny provoznímu riziku. Dají se ale využít jako tradiční lemování cest. S pár kamarády si na Vysočině každoročně několik desítek ovocných stromů kolem vybraných cest zasadíme a snažíme se pak o ně starat.

Svého času se aleje kácely jako viníci dopravních nehod. Že v květu dělají radost, bylo fuk.

U nás jsou ve všem extrémy. Zákonům typu aleje pryč z krajiny kvůli bezpečnosti provozu, ta je prvořadá chybí pohled z druhé strany. Krajina má historickou strukturu, výraz, půvab a stromy do ní patří. Pokud se domluvíme, že nebudou přímo na krajnici, že mezi nimi bude jistá vzdálenost a v aleji bude platit nižší rychlost, nevidím problém. Ve Francii je nespočet vesnic, kde kvůli stromům autobusy x–krát couvají, aby projely, a nikdo se nepohoršuje. Naopak, všichni z přilehlých café–barů to sledují a řidičům tleskají. Je to věc výchovy a úcty ke krajině. Tu u nás nahradila nezřízená úcta k prachům. Ale vzniklo několik pěkných pořadů o alejích a stromech jako o tradičním doprovodu cest, tak uvidíme.

Alej se objevuje v řadě lidových písní, jsme ještě alejový národ?

Jsme. Byl to jistý barokní prvek v krajině. Myslím, že nejde o typicky český fenomén, ale je to práce Marie Terezie znatelná v Rakousku i Německu. Stromová alej a její zřetelná linie dá najevo, kde je v přírodě cesta, tedy stín. Další pozitivum je, že kvete a plodí.

Dělat zahradu soukromníkovi, když vám nechá zcela volnou ruku, je asi dost intimní věc.

Ano, znamená to vědět o něm či o ní hodně. Něco o životním rytmu, milenkách, dětech, psech, v jakém prostředí vyrůstal…

Řeknou všechno?

Když si padneme do oka a dohodneme se na spolupráci, časem ano. Chlap se pochlubí autem, babou, přizná, jaké se mu líbí barvy. Netahám to z něho, abych ho měl v hrsti, ale abych vymyslel zahradu, která jemu či rodině svědčí, kde se cítí fajn. Dělal jsem zahrady i řadě ekonomicky vlivných a silných lidí a myslím, že mnohým jsou zbytečně nasazovány „psí“ hlavy.

Beze jmen, není-liž pravda?

Pojí se s nimi úžasné příběhy, snažím si je pamatovat, aby mohly být součástí nějaké publikace, ale jména nepovažuji za nutná. Máme s investory stanovené hranice, navíc zahrada by jim měla skýtat jistou formu soukromí.

Jsou osvícení boháči na zahradě rozněžnění, působí jinak?

Je to různé. Většinou se chováním moc neliší od hráčů pokeru. Mnozí o zahradu projevují zájem, o zahradní architektuře si i něco nastudují a hlavně disponují penězi na dobré poradce! Relativně mladí mají ale často intenzivní pocit, že jim něco uteče, chtějí věcí dosáhnout rychle. A pak jsou ti, kteří touží mít za každou cenu něco okázalého, předhánějí se, aby to bylo lepší, než má „soused“. Na to jsou experti na Slovensku. Dotyčný v Německu nakoupí za 300 miliónů solitérní stromy a z těchto individualit vysází les. Všem se chlubí, že má půlmiliardovou zahradu, jenže ona je mu na nic. Jsou v ní nahňácané platany mající v průměru 15 metrů a 25 metrů výšky, ale nevyniknou. Bývají kotveny šestnácti způsoby a jsou jak na kapačkách. Noví ruští podnikatelé budou ještě větší pašáci! Budují si soukromé lednicko–valtické areály a do rezidence jim vezou kytky a stromy celé vlaky přes půlku planety.

Zahrada rychle vznikne, ale chybí jí život, zakořenění…

Umělá rychlost je na ní poznat. Osmdesátiletý strom najednou naimplantovaný do cizí země se pozná. Co s tím? Často rozhodují peníze, nikoli cit pro zeleň a výdrž čekat.

Do veřejné zeleně se vzrostlé stromy nežádají?

Obecně ne. Nedávno jsem řešil park v Brně a chtěl koupit čtyři vzrostlé kaštany jírovce za čtyři tam pokácené stoleté. Podotýkám – park a trávník byl určen pro volný pohyb, hry, rekreaci. Zastupitelé neměli problém s investicí 750 000 korun do jednoho hracího prvku, ale že jsme sem chtěli dát čtyři vzrostlé stromy po 40 000 korunách, to je zneklidnilo. Nikoho nebralo, že životnost hřiště je asi patnáct let, ale strom tu zůstane dalších sto. Chápete jejich úsudek?

Ne. Stejně jako mnohé zahrady u nových satelitů.

To bych snad ani nechtěl komentovat! Zahrady jsou jen jedním z článků SMUTNÉHO řetězce NULOVÉHO vkusu, nevzdělanosti, hlouposti a mnohdy arogance k prostředí. Jsou zrcadlem společnosti.

Mluví se o módě květnatých ploch.

Móda? Budiž, je o ně zájem, jsou krásné, ale málo žadatelů si předem uvědomí, že květnatá louka se vyvíjí dva tři roky, než začne plnit svoji funkci. Do té doby je tam hodně prázdno, do něhož se moc nemůže vstupovat. Už vzrostlá plocha se pak seká dvakrát v roce, je plná kopretin, zvonků, prostě louka, kde je pár stromů a dost. Věc pro trpělivé! Každopádně se mu odmění. Určitě mají svůj velký význam.

Trend je i bylinková zahrada?

Mít část zahrady upravenou jako bylinnou je časté. Nemusí jít o účelovou věc, tedy pro spotřebu, ale pro vůni a krásu. To je typický požadavek žen. Á propos, často mě platící manžel „dá na paškál“ své ženě, která je mým jednajícím partnerem. To je dost zajímavá kapitola naší práce.

Mnoho lidí se nadchne pro zahradu v cizině…

A chce ji sem! Zahrada à la Provence. Je běžné, že se lidé někde cítí dobře a touží kus krásna přemístit domů. K tomu lze říct, že naše lokalita není vhodná pro přenos všech rostlin a hlavně absentuje onen zásadní kontrast s okolím. Ne všude lze vybudovat uměle Provence, ne všude Japonsko. Můj názor? Harmonické je mít v jižních Čechách jihočeskou zahradu, na Vysočině vysočinskou, třeba s uměleckými díly, ale spíš místního mistra kameníka nebo řezbáře. Samozřejmě tam může být citlivě zasazená levandule, když jim vydrží… Mnozí pro takové nuance nemají cit a ten žel nejde moc naučit. Obsahuje v hojné míře IRACIONÁLNÍ prvky jako KRÁSNO, ÚTULNO, MYSTIČNO… Bez nich je to bída.

Navrhoval jste mystickou zahradu?

Prvoplánovitě ne. Jisté prvky mystiky má park, který jsem dělal v Brně, říká se mu Přírodní katedrála, a ten v pražských Dolních Břežanech.

Volnočasový v Břežanech má keltského ducha.

Kolem bývala keltská oppida, tak jsem pro realizaci zvolil kamenné kvádry, trámy, keltský kříž… Prostor má tři vodní plochy, dvě dětská hřiště, amfiteátr a skatepark, ale pořád se vyvíjí, nepadla tečka. Ta relaxační oáza vznikla u nového bytového komplexu (ve vesnici, která byla spíš chaoticky řešena). Dolní Břežany jsou pozitivní ukázkou toho, že to jde, což je zásluha osvícených a všeobecně vzdělaných radních! Mimochodem, park se vlastně budoval na navážce.

Dělají se v Česku parky na relax na lavičkách, na sport, hraní pro děti nebo na procházky kolem květin?

Za prvé, dělá se málo nových parků! Česko akutně postrádá šikuly pro parky! V sedmdesátých letech vznikla Severní Terasa v Ústí nad Labem, sem tam se uskutečnily dodělávky centrálních parků v Praze, toť vše. Parky se rekonstruují, obnovují! Architekt je vázán tím, v jakém je park prostředí, kdo tam chodí, jak je napojen na okolí, jaký je v něm provoz a na co tu je největší tlak. Kupodivu bývá na rozšíření parkovacích ploch, což má s parkem kromě základu ve slově lautr málo společného.

Projevují se při veřejných zakázkách konzervatismus, neochota?

Naprosto! Vezmu jen osvětlení. Víte, kolik typů světel má Paříž a kolik Praha? Argument, že firma, která osvětlení spravuje, má nakoupena jiná světla, než bychom chtěli využít my, je rána, co? Boj s natvrdlou byrokracií zabírá 75 procent mého času.

Kdy je zahrada kýč?

Najít hranici je těžké, je to subjektivní, ale lze vymezit mantinely profesními zásadami a zákony. Myslet si, že je něco kýč, můžete kdykoli.

Je rostlina, kterou dnes nikdo nechce?

Ikonou minulého režimu – zvláště jeho vrcholného období 50. let – byl stříbrný smrk nebo rudé karafiáty. O ně je výrazně menší zájem. I když občas vystrčí růžky pod pláštíkem „komunistické retro“.

Touha po super rostlině ve stylu: stop šípku, chci orchidej…

Lidé touží po tom, co není běžné, co je v jejich očích ušlechtilé. To je odvěká „posedlost“. Když šlechta jezdila ven, vozila domů cizí stromy, keře, květiny. Introdukce není úplně špatná, může krajinu obohatit – tedy pokud cizokrajná rostlina v našich podmínkách přežije. Samozřejmě záleží na místě a okolnostech. Teď chce řada lidí mrazuvzdorné palmy! Úsměvné, vidět ve Vyškově na zahradě palmy… Něco jiného je vychytaný palmový skleník v každém detailu u stylového domu. Ovšem ortodoxní návrat jen k domácím rostlinám je také špatně. Příroda znamená rovnováhu a harmonii, to platí i při výběru rostlin a jejich použití. Klidně může být v českém parku americký dub s domácími javory a lípami.

Zahrady a parky nejsou jen flóra. Je v nich voda drahý šperk potažmo drahý špás?

Voda nabízí různé formy použití a je důležitá. V soukromých zahradách je obsažena převážně ve formě různých koupacích bazénů, v poslední době i založených na přírodní bázi. V parcích a veřejném prostoru je typů použití více – od jednotlivých střiků, přes vodní plochy, bazény, počítačem regulované vodní či mlhové efekty případně skombinované se světlem. Důležitým faktorem je řeka a její zakomponování do života, zde máme proti světu velké rezervy.

Proč jste nezůstal „čistým“ zahradníkem?

Táta ovládal zahradní řemeslo na dvě stě procent! Vyrostl pod přísnou rukou prvorepublikových odborníků, poznal, co obnáší řehole, tovaryšský list dostal po sedmi letech! Hlavně měl v malíčku květiny a já díky němu rostl v rozkvetlých sklenících a učil jsem se poznávat obyčejné dary přírody. Myslel jsem, že budu klasický poctivý zahradník, ale nějak se vše posunulo, a tak se s kolegy v ateliéru živíme projektováním zahrad, parků a sem tam si dopřeju neobvyklou realizaci. Nicméně je mi smutno z toho, že zahradnické řemeslo vymírá. Odborníků s citem a pokorou k řemeslu je jako šafránu. Zahradnictví i zahradní umění patří k fenoménům VYSPĚLÉ společnosti a žalostný stav toho oboru u nás o mnohém vypovídá.

(Michaela Šmerglová, Květy 32/2012)

Dipl. Ing. Zdeněk Sendler (55)

Pracuje v Atelieru zahradní a krajinářské architektury v Brně. Za realizace i návrhy získal řadu mezinárodních ocenění. Výběr z jeho realizací: Denisovy sady v Brně, Klášterní zahrada v Litomyšli, zámecká zahrada v Jičíně, rehabilitace Valdštejnské zahrady, část petřínských zahrad a Park „Novomlýnská“ v Praze, nová podoba Jiráskových sadů v Litoměřicích a Park Boženy Němcové v Karviné. Je nadšený cyklista, zahradník, milovník krásna, a vůbec, duchovních sfér.

V krátkosti: Ano? Ne?

Mrzel vás rozpad Československa?

Ano.

Zavedl byste na psí bojová plemena zbrojní průkaz?

Ne.

Budeme v roce 2017 platit eurem?

Ne.

Věříte v Boha?

Ano.

Jezdíte MHD?

Ano.